Moře jako dravá řeka

První dnešní pláží byla jedna pod Le Morne, na samém jihozápadním cípu ostrova. Bylo tu liduprázdno, jen pár surfařů čekalo pár set metrů od břehu na svou devátou vlnu. Větřík příjemně pofukoval, pláž byla plná korálů a škebliček a mělká voda krásně azurová.

Voda byla teplá, až nás stále napadalo ono trefné české přirovnání k teplotě vody na koupání. Jenže jak jsme byli na špičce pobřeží, tak ta teplá voda celkem rychle proudila podél břehu. A to až tak rychle, že ani středně usilovným plaváním se nedal ten proud překonat. Prostě jsme vždy vlezli do vody v bodě A a za chvíli vylezli v bodě B. Kdyby byli Mauricijci co k čemu, dali by do proudu vodní mlýnek.  

Zóna 2

Nějak jsme z Evropy a okolí ze služeb mobilních operátorů zmlsaní. Vlastně co z Evropy, ještě na Réunionu mi telefon hlásil, že můžu volat a datovat, jako doma. Jenže Ústí není Praha a Mauricius není Réunion, i když je jen pár kilometrů vedle. Zde je operátorova Zóna 2, minuta hovoru za 69,- a 50 MB dat za 799,- Kč. Navíc jsem celý balíček vyčerpal, ještě než jsem si zprávy od operátora o takto výborných podmínkách stačil vůbec všimnout. 

Všechno je tu obráceně

Všechno je tu obráceně. Silnice, kde se jezdí vlevo, křižovatky kde se odbočuje úplně jinak, než u nás, kruhové objezdy, kde se krouží ve směru hodinových ručiček. Pokud tedy zdejší hodinové ručičky také nekrouží obráceně.

Blinkrová páčka je vpravo od volantu a stěrače vlevo. Vodní vír se točí vlivem Coriolisovy síly ve výlevce ve směru hodinových ručiček, u nás proti. Snadno ale dohledáme, že tato síla je o dva řády slabší, než běžné vlivy proudění vody a tvaru umyvadla. Takže se dá naměřit jen v laboratorních podmínkách. Nebo ve vaně naší rezidence, kde jsme vše vědecky prokázali za použití lístků máty peprné.

Slunce běží po obloze zprava doleva. Nasedání do auta probíhá pravidelně ve třech fázích: 1. příchod k autu a otevření dveří, 2. nasednutí a uvědomění si, že já jako řidič před sebou nemám volant a Yveta jako spolujezdec ano, 3. vystoupení a výměna pozic.

Už jsem z těch obráceností tak zblblej, že si dávám mobil do levé kapsy a vyndavám ho dost komplikovaně pravou rukou...

Útěk do Lush Escape

Vstupní procedury na letišti i půjčení auta proběhly celkem hladce. Jen adresa našeho prvního ubytování dala úředníkům v obou případech notně zabrat. Na letišti se dokonce přísná paní v uniformě tvářila, že nás přece nemůže na Mauricius pustit, když nemáme pořádnou adresu. Bod na mapě uprostřed buše, ani adresa místního jezera, která je uvedena na AirBnB, ji zjevně nestačily. Nakonec se její srdce obměkčilo a pustila nás dál. 

Nasedli jsme do auta, do navigace zadali připravený bod a vyrazili. Vyrazili vlevo, protože na Mauriciu se jezdí vlevo. Na rozdíl od nedalekého Réunionu. Musím říct, že i přes usnadnění automatickou převodovku je řízení celkem oříšek - hlavně když na vás ze zatáčky vyjede auto v protisměru a vy se chcete vyhnout obvyklým způsobem. Vrcholem všeho je, že místní auta mají i páčku blinkrů na druhé straně, takže jsem neustále místo signalizace odbočování stíral...

S vyplazeným jazykem tedy řídím, zuby nehty se držím divného kraje vozovky a blížíme se k cíli. Vnitrozemské vesničky, kterými projíždíme nejsou úplně po německu "gemütlich". K ubytování je pak odbočka z hlavní na lesní cestu. Zjevně tu před chvílí vydatně pršelo, protože louže střídá louži. V loužích nejsou vidět kameny a těch je tu všude dost. Ukázkový tankodrom. Přemýšlím, jestli v půjčovně aut počítají s tím, že jsme si sice půjčili malou Hyundaiku, ale používat ji budeme jako pořádně drsnou čtyřkolku. 

Cesta - necesta pokračuje a několikrát se dělí. Lovím v paměti, jaké jsou na AirBnB instrukce, protože nemám na mobilu signál a data se vlečou jen velmi zvolna. Už už to hodlám vzdát, otočit se a vrátit se na hlavní, když najednou blik-cvak jako blesk z čistého nebe se zjeví brána, co do místní buše zjevně nepatří, vzorně vyštěrkovaná cestička, co sem taky nepatří a za ní dům, jak z jiného světa. Užasle koukáme na ten dramatický střih, parkujeme u velikého moderního stavení, kde nás hned vřele vítají domácí - Carla a Julien. Ukazují nám dům i okolí a kostrast s příjezdovou cestou a vlastně i některými vesničkami na trase od letiště už nemůže být větší. Vše pečlivě upravené, velmi prostorné, světlé a moderní. Obrovská terasa s posezením a grilováním, otevřená do nádherné zahrady, které nevidíte konce. Prostě ráj na zemi a jedno z nejlepších ubytování, co jsme kdy na našich toulkách světem zažili. Božský klid a absolutní soukromí, oáza zeleně, palem a ovocných stromů. Vše vzorně upravené. Dům skvěle vybaven, často i zařízeními, které sami doma nemáme. Na stole na terase dva rumy, v kuchyni a v lednici přichystáno plno jídla a pití. Cítíme se, jako bychom přijeli ke starým výborným přátelům na návštěvu a ne k neznámým lidem někam přes AirBnB. 

Prostě bez přehánění - ráj na zemi. Jen někdy k ráji vede poněkud trnitá cesta. Vlastně, když nad tím tak přemýšlíme, k ráji přece vede vždycky složitější, klikatější a trnitější cesta. Přímá a snadná cesta, jak nás moudře učí pohádky, vede pravidelně do pekel...

Letadélko Káně

Poslední úsek naší cesty je přelet z Réunionu na Mauricius. Na rozdíl od přeletu Paříž - Réunion, kdy jsme nakrmili obří břich Boeingu 777, čeká nás na letišti něco ve velikosti samotného jednoho proudového motoru obra, takové malé vrtulové letadélko Káně. Pilotní kabinu má menší než osobní auto, jediná letuška pomáhá i odbržďovat kola a odbavená zavazadla jsou na hromadě před našimi sedadly. 

Nelze si nevšimnout, že letuška je poněkud nervózní. Doufáme, že z nějakého neprofesního důvodu, třeba že jí nechtějí vzít dítě do školky...

Střípky z cestování

Citroen C1 měl kufry v kufru i na zadních sedadlech až po střechu. Zadní ani páté dveře už nešly volně zavřít. Ale dovezl nás a to bylo hlavní.

Rapující horda cikánů nás záhy vyhnala z vyhřáté haly ústeckého nádraží na ledový perón (v Ústí není nutné psát "vlakového nádraží"). Rapovali vlastně hezky, jen kromě "more" zaznívaly už jen skoro samé vulgarismy. Zjevně se tu scházejí pravidelně a oblažují svými agresivitami i jiné vlakové cestující. 

Rychlík do Prahy byl luxusní. To za našich mladých let se jezdilo úplně jinak. Zato pražské KFC na I. P. Pavlova, co nám poskytlo útočiště před odjezdem na letiště, bylo ušmudlané, jak za starých dobrých časů. 

V jednu v noci jsou na ulicích v centru Prahy jen samí divní Pražani. Na zastávce čeká paní, co jí asi bolí ucho. Léčí ho boucháním hlavou o zeď. Bouchla lebkou asi 10x a nevypadalo to na úspěšnou léčbu. 

Kličkovaná Prahou nočním autobusem 910. Za dne by to byla pěkná vyhlídková jízda. V noci nevidíme skoro nic a ještě nám řvou přímo do ucha neuvěřitelně hlučné Španělky, co po vzoru strýce Pepina nezavřely pusy ani na desetinu vteřiny a během chvíle probudily všechny spící pasažéry nočního spoje. 

Na letišti jsme v půl druhý, letadlo letí v 6:30. Slušná časová rezerva. Staň se dnes a zítra standardem...

V hale letiště hledáme klidné místo na přespání. Tři přesuny až k úchylovi, co se převlékal za hydrantem z černých tepláků do černých tepláků. Možná ty druhé černé tepláky byly pyžamové černé tepláky a ty první černé tepláky byly sváteční večerní černé tepláky.  

Let z Prahy do Paříže byl pohodový. Charles de Gaulle je poněkud rozměrné letiště. Vše je ale perfektně značeno a nebýt toho, že jsme se neomylně vydali na druhou stranu, nemuseli jsme se ani ptát na informacích. Zase jsme pokecali s černoškou s neuvěřitelně dlouhými (a neuvěřitelně rozklepanými) prsty. 

Jedeme příměstským vlakem do centra Paříže. Cesta trvá hodinu. Obhlížíme rekonstrukci vyhořelého chrámu Notre Dame a couráme ledovou Paříží, kde sice mají v parcích kaštany už listy, ale zima je jak na Vídrholci. Omrzliny léčíme v kavárničce zeleným čajem a banana breadem. Je teplý, s neslazenou burákovou pomazánkou vedle v mističce a chutná prostě skvěle. 

Pak ještě dokončujeme okruh přes Louvre. Počasí se vykrásnilo, obloha je skoro modrá. Jen chudák Louvre vnímáme poněkud rozmazaně, protože Yveta si usmyslela, že chce být zpátky na letišti tři hodiny před odletem a ani o minutu méně. Dvě by bylo nebezpečně málo. 

S rozmazaným obrazy skleněné pyramidy v očích a jazyky dodaleka vyplazenými protínáme cílovou pásku po bezpečnostní kontrole v prostoru gate L53 celých 3 a čtvrt hodiny před odletem. Nevím, jestli náš výkon někdo ocenil. Bál jsem se kolemjdoucích cestujících zeptat, jaký je jejich rekord v leteckém předstihu. Ale zase mám hodně času psát blog, že... 😎

Odlétáme

Vše (snad) sbaleno, chystáme se na odjezd a odlet. Letošní dovolená nebude zdaleka tak komplikovaně logistická, jako ta poslední na Azorech a mocně doufáme, že nebude tak odletově dramatická, jako ta předposlední na Madeiře. Děláme pro to všechno - počet zavazadel striktně omezen, na letiště jedeme vlakem a foťák je v kufru. Snad to pomůže...

Co ví umělá inteligence o Mauriciu

Před několika málo dny jsem objevil kouzlo ChatGPT - umělé inteligence, v tomto případě hluboké neuronové sítě, natrénované spoustou reálných textů. Mám už za těch pár dnů prověřeno, že s ní lze velmi fundovaně pohovořit téměř na jakékoliv téma. Zvládne prostě všechno. Trápil jsem jí zcela praktickými i zcela filozofickými otázkami typu "Je jsoucno kontinuální nebo diskontinuální?" a bez mrknutí oka (má-li nějaké?) sypala odpovědi ze svého virtuálního rukávu. 

Je pár dní do odletu, tak mně napadlo s ní pokecat o Mauriciu. Tedy "s ní" - jako s inteligencí, či "s ním", jako s chatem, nebo dokonce s ním, jako s brantrancem Ono? Čert/čertice/čerto aby se dneska v těch šílených genderových otázkách vyznal/a/o. Zde je záznam pokecu s bratrancem ChatGPTo:

 

Tipy 2023

Nějaké tipy jsou v prvním postu blogu, ale jsou z roku 2019, tak je zkusíme trochu oprášit a doplnit. Co tedy plánujeme zažít, navštívit, vyzkoušet a rozhodně nevynechat:

• sedmibarevnou zemi v Chamarelu (to jsme původně měli hnedle vedle ubytování, ale 14 dní před odletem jsme ho změnili o pár kilometrů vedle)
  
• návštěvu rumerie v Chamarelu (jen nevíme, jak se těch pár km přesuneme v povzneseném stavu)
  
• vodopády Tamarind
  
• plavbu katamaránem se šnorchlováním
• plavání s delfíny (po přečtení několika cestopisů škrtáme; všichni popisují mraky lodí obkličujících chudáky delfíny ve snaze se dostat k vystresovaným zvířatům; zkusíme proto jen plavbu katamaranem a budeme doufat, že potkáme nějakého šťastného delfína)
  
• výstup na Le Morne 
• čajové a třtinové plantáže 
• národní park Black River Gorges (tam skoro bydlíme)
  
• jezero Grand Bassin (jehož hladina je nám důvěrně známých 550 m n.m.)
  
• trhy ovoce a zeleniny v Quatro Borne
• Muzeum L’Aventure du Sucre 
• Eau Bleue Waterfalls 
  
• Bois Cheri nejstarší čajovna na Mauriciu
• Cap Malheureux church
  
• Vodopád Minissy poblíž Moka
• Jardin Vanille Saint Julien d'Hotman
• Návštěva pěstírny vanilky
• La Vanilla Nature park
• Lázně Aravalli
  

Další užitečné odkazy:

• Covidové instrukce jsou na webu Ministerstva zdravotnictví

Doporučované pláže:

• Pomponette beach na jihu
• Resort Shandrani na jihovýchodě
• Mont Choisy beach u našeho ubytovaní v Grand Baie 
• Anse la Raie na severu
  

Reinkarnace

Mít založen blog na takhle krásnou destinaci a kvůlivá nějakému pidiviru ho nevyužít je hřích. Nechtěli jsme se vzdát a už v roce 2020 udělali dva pokusy s letenkami. První let byl zrušen a vouchery jsme po půl roce vyměnili za další verzi dovolené. Ale i s druhým letem to slavně nedopadlo. Pandemie zuřila a na ostrově byly zavedeny striktní podmínky vstupu. V případě 14 denní dovolené moc časově nevychází pobývat 3 týdny v karanténě na vyhrazené izolaci.

Je rok 2023. Ne, že by nás pandemie minula, čínský vývoj je varovný, ale přesto (nebo právě proto) zkoušíme ještě jeden pokus. Pokus o dovolenou na Mauriciu a tím i pokus o reinkarnaci našeho blogu.