Rapující horda cikánů nás záhy vyhnala z vyhřáté haly ústeckého nádraží na ledový perón (v Ústí není nutné psát "vlakového nádraží"). Rapovali vlastně hezky, jen kromě "more" zaznívaly už jen skoro samé vulgarismy. Zjevně se tu scházejí pravidelně a oblažují svými agresivitami i jiné vlakové cestující.
Rychlík do Prahy byl luxusní. To za našich mladých let se jezdilo úplně jinak. Zato pražské KFC na I. P. Pavlova, co nám poskytlo útočiště před odjezdem na letiště, bylo ušmudlané, jak za starých dobrých časů.
V jednu v noci jsou na ulicích v centru Prahy jen samí divní Pražani. Na zastávce čeká paní, co jí asi bolí ucho. Léčí ho boucháním hlavou o zeď. Bouchla lebkou asi 10x a nevypadalo to na úspěšnou léčbu.
Kličkovaná Prahou nočním autobusem 910. Za dne by to byla pěkná vyhlídková jízda. V noci nevidíme skoro nic a ještě nám řvou přímo do ucha neuvěřitelně hlučné Španělky, co po vzoru strýce Pepina nezavřely pusy ani na desetinu vteřiny a během chvíle probudily všechny spící pasažéry nočního spoje.
Na letišti jsme v půl druhý, letadlo letí v 6:30. Slušná časová rezerva. Staň se dnes a zítra standardem...
V hale letiště hledáme klidné místo na přespání. Tři přesuny až k úchylovi, co se převlékal za hydrantem z černých tepláků do černých tepláků. Možná ty druhé černé tepláky byly pyžamové černé tepláky a ty první černé tepláky byly sváteční večerní černé tepláky.
Let z Prahy do Paříže byl pohodový. Charles de Gaulle je poněkud rozměrné letiště. Vše je ale perfektně značeno a nebýt toho, že jsme se neomylně vydali na druhou stranu, nemuseli jsme se ani ptát na informacích. Zase jsme pokecali s černoškou s neuvěřitelně dlouhými (a neuvěřitelně rozklepanými) prsty.
Jedeme příměstským vlakem do centra Paříže. Cesta trvá hodinu. Obhlížíme rekonstrukci vyhořelého chrámu Notre Dame a couráme ledovou Paříží, kde sice mají v parcích kaštany už listy, ale zima je jak na Vídrholci. Omrzliny léčíme v kavárničce zeleným čajem a banana breadem. Je teplý, s neslazenou burákovou pomazánkou vedle v mističce a chutná prostě skvěle.
Pak ještě dokončujeme okruh přes Louvre. Počasí se vykrásnilo, obloha je skoro modrá. Jen chudák Louvre vnímáme poněkud rozmazaně, protože Yveta si usmyslela, že chce být zpátky na letišti tři hodiny před odletem a ani o minutu méně. Dvě by bylo nebezpečně málo.
S rozmazaným obrazy skleněné pyramidy v očích a jazyky dodaleka vyplazenými protínáme cílovou pásku po bezpečnostní kontrole v prostoru gate L53 celých 3 a čtvrt hodiny před odletem. Nevím, jestli náš výkon někdo ocenil. Bál jsem se kolemjdoucích cestujících zeptat, jaký je jejich rekord v leteckém předstihu. Ale zase mám hodně času psát blog, že... 😎
Žádné komentáře:
Okomentovat